DIGA DEL VAJONT – přehrada s tragickým příběhem

Dolomity jsou známy především jako italské velehory, už méně lidí ví, že mezi horskými masivy došlo v minulém století k obrovské katastrofě. Uprostřed hor se objevila tsunami. Kromě zničení lidských obydlí a zpustošení krajiny přišly o život přes dva tisíce obyvatel.

Průmyslová oblast severu potřebovala stále více elektrické energie pro města Benátky, Milán, Turín a Modenu. Toho si byly vědomi i ve vedení společnosti SADE - Società Adriatica Di Elettricità, která tu byla prakticky monopolním producentem elektrické energie. Proto povolali stavitele přehrad Carla Semenzu (1893-1961) a geologa Giorgia Dal Piaze (1882-1962), aby našli vhodná místa pro stavbu přehrady. Vybraná lokalita se nacházela v úzkém údolí na říčce Vajont nedaleko městečka Longarone. Než započala samotná stavba, C.Semenza postavil nebo navrhl v severní Itáliiosm přehrad a jednu v Japonsku. Žádná však nedosahovala takových rozměrů, jako plánovaná přehrada Vajont.

Nebezpečný projekt „Chodící hora"

V roce 1943 společnost předložila projekt příslušným orgánům, které ho schválili, ačkoliv u hlasování nemohl být přítomen minimální předepsaný počet členů. V roce 1949 zahájil C. Semenza s týmem geologů důkladný průzkum v lokalitě plánovaných základů hráze. Ale budoucím zaplaveným územím nad stavbou se zabývali jen minimálně. V 50. letech minulého století se dbalo hlavně na správnost samotného projektu a jen mizivá pozornost se věnovala geologií nad stavbou. Vzhledem k dobře známé nestabilitě regionu to bylo nelogické. V údolích mezi horami jsou skály mnohem méně pevné, obsahují totiž písky, jíly, jílové břidlice a celý systém je zprohýbaný, plný zlomů a tudíž velmi narušený. Jde o typické prostředí, kde dochází k sesuvu. Pro místní obyvatele to nebyla žádná novinka, byli ostražití vůči padajícímu kamení a sesuvům. A hoře Monte Tok v těsném sousedství s přehradou říkali „Chodící hora". Stavba základů hráze započala v roce 1956 a o tři roky později, když už byla téměř hotová, se stala šokující událost. V nedaleké nádrži Pontesei došlo k mohutnému sesuvu, při němž vznikla 20 metrová vlna. Ta se převalila přes hráz a zabila jednoho dělníka. Tehdy si poprvé stavební tým připustil, že sesuvy půdy by mohly způsobit nedozírné následky, proto nechali provézt geologický průzkum břehů nádrže. Vedoucí průzkumu Leopold Müller (1908-1988) pověřil úkolem geologa Edoarda Semenzu (1927-2002), syna hlavního projektanta. E. Semenza nalezl ve strmých svazích důkazy dávného, ale rozsáhlého sesuvu. Obával se, že zatopené údolí může sesuv aktivovat a způsobit tak obrovskou katastrofu. Následně byl tedy proveden podrobný průzkum. V nebezpečné zóně na úbočí hory geologové vyhloubili tři vrty do hloubky 170 metrů, ale žádné stopy po dávném sesuvu objeveny nebyly. Projektanti dospěli k závěru, že ačkoli zde byl potenciál pro vznik menších sesuvů půdy, tak žádné velké zřícení nehrozí.

Odvážný plán

V roce 1960 se dokončila stavba a začalo se s napouštěním rezervoáru. Ovšem komplikace na sebe nenechaly dlouho čekat. Farmáři objevili přímo nad nádrží rozsáhlou trhlinu dlouhou 1.700 metrů, která se rozšiřovala o tři centimetry denně. V listopadu téhož roku došlo k uvolnění hmoty o velikosti šesti fotbalových hřišť, jejíž pád do přehrady vyvolal vlnu dva metry vysokou. Nikdo nebyl zraněn, ale zbytek masy sesuvu zůstal v pohybu. Nikdo ze společnosti nechápal co se děje, načež L. Müller přišel s teorií, že pokud zvýšená hladina nádrže pohyb aktivovala, snížená pohyb zpomalí. Pohyb se v následujících dvou měsících zpomalil na necelý jeden milimetr za den a to L. Müllera utvrdilo v jeho teorii. C. Semenza řešil další vážnou otázku, sesuv by mohl nádrž rozpůlit a tak znemožnit výrobu elektřiny. V případě vzniku dvou jezer měl jejich propojení zaručit vybudovaný dvoukilometrový tunel.

Po dokončení tunelu se začal plánovat řízený sesuv do rezervoáru, o kterém byl tým geologů přesvědčený, že ho jsou schopni oddělovat postupně. Jejich vědomosti geologie a mechanismů pohybu tak velkých masivů byly vskutku chatrné a přesto neváhali realizovat tak odvážný plán. C. Semenza byl ale opatrnější a požadoval rozšíření plánu, který by počítal i s tím nejhorším scénářem, kdyby celý sesuv spadl do jezera naráz a vznikla by tsunami. Cílem bylo zjistit max. zrychlení sesuvu, max. bezpečnou výšku hladiny a dle výsledků zajistit takové podmínky, aby tsunami nepřekonala hráz. Podle experimentů by při nejhorší situaci vznikla vlna vysoká 20 metrů, proto C. Semenza rozhodl, aby hladina vody zůstala 25 metrů pod horní hranicí hráze. Myslel si, že tak údolí ochránil před jakýmkoli možným nebezpečím. Chtěl výpočty ještě vypilovat, ale nečekaně zemřel. Bez vedení vizionářského C. Semenzy se projekt ocitl v krizi. Elektrárenská společnost dává dohromady nový tým, aby dílo dokončil.

Vysoká vlna - megatsunami

Během dalších dvou let byla hladina v nádrži systematicky zvyšována a snižována podle plánu. Obsluha přehrady nepochybovala, že měla nad sesuvem plnou kontrolu. Protože chtěli co nejdříve vyrábět elektřinu, snažili se sesuv urychlit a tak zvýšili hladinu o 10 metrů výše, než byla daná maximální bezpečná výška. Nejdříve se zdálo, že jejich riskantní strategie funguje a sesuv svahu nabíral na rychlosti. Ale po snížení hladiny vody se rychlost sesuvu nezastavila. Po 14 vypjatých dnech - dne 9. října 1963 – měl sesuv sice rychlost 30 centimetrů za den, ale hladina vody klesla na „bezpečnou" výšku, a tak si obsluha oddychla v domnění, že hráz zadrží jakoukoli vlnu. Měla situaci za plně bezpečnou a tak na večer sezvali vedení a pracovníky společnosti, aby se na vlastní oči pokochali zrodem tsunami. Ani místní obyvatelstvo nikdo nevaroval před možným nebezpečím.

Masa horniny o objemu 90 městských bloků (více jak 260 miliónů kubických metrů) se řítila do jezera s obrovským zrychlením. Sesuv dlouhý tři kilometry nádrž zavalil a způsobil dvě obrovské vlny. První se šířila údolím vzhůru a poškodila, ale nezdemolovala blízké vesnice. Daleko strašnější byla přes 200 metrů vysoká vlna megatsunami, ta se hnala napříč údolím rychlostí zhruba 140 kilometrů v hodině a městečko Longarone smetla ani ne za dvě minuty a do dna údolí vyhloubila 40 metrovou jámu.

Ještě u 25 kilometrů vzdáleného Belluna měla výšku 12 metrů a opadla až u ústí do moře u Benátek vzdáleném 120 kilometrů. Celkově zemřelo 2117 lidí, přes 300 rodin ztratilo všechny své členy a v bezprostředním okolí nádrže nežila snad rodina, která by nepřišla o někoho ze svého středu. Soud, který začal až v roce 1968, nejdříve uznal některé inženýry a manažery odpovědné za katastrofu ovšem s velmi malými tresty. Odškodnění pro oběti katastrofy bylo soudem uznáno až v roce 1997.

Chybný úsudek

Nedávné vyšetřování odhalilo, proč plán kontrolovat sesuv změnami výšky vodní hladiny byl tak chybným úsudkem. Od samého počátku, kdy se dal sesuv do pohybu, se zúčastnění mýlili v představě, jak se ona masa chová.

Geologický průzkum neobjevil, že uvnitř vápence se nalézají tenké proužky jílu, protože vrty nebyly vedeny dostatečně hluboko. Kdyby tým geologů o jílové vrstvě věděl, jistě by se od stavby upustilo. Vlastnosti jílu coby nezpevněné horniny byly známé. L. Müller měl odhalení jílové vrstvy na dosah. V roce 1961 dal instalovat čtyři měřiče vody, aby mohl sledovat hladinu vody v hornině. Tři z nich potvrdili Müllerovu teorii, že hladina vody ve skále kopíruje hladinu vody v přehradě. Čtvrtý měřič uváděl stále vysokou hladinu vody a tím měl na sebe upozornit. Ale L. Müller byl přesvědčený o svých dedukcích a usoudil, že měřič je vadný a jeho údaje nesprávné. I když je jíl ztvrdlý tak je křehký. Po celá milénia zůstal hloubkový jíl nenarušený. Ovšem naplněním nádrže vznikl na tuto vrstvu ohromný tlak. Tehdy se začal jíl deformovat a začali se tvořit mikrotrhliny. Jak sesuv pokračoval v pohybu, drobné trhliny se zvětšovaly a šířily až se souvisle rozprostřely po celé jílové vrstvě. Zřícení už bylo nevyhnutelné. O finální velikosti zrychlení sesuvu se rozhodlo, tehdy když obsluha přehrady zvýšila hladinu nad maximální bezpečnou výšku. Od té chvíle neměla obsluha přehrady na sesuv nejmenší vliv. A proč vznikla tsunami o tolik větší, než se vypočítalo podle experimentů? Velikost tsunami zcela závisí na rychlosti, v které se sesuv odehraje. Tým inženýrů došel k výsledku, že 60 sekund je nejrychlejší možnou variantou sesuvu. Ale ve skutečnosti sesuv trval jen 45 sekund. Nepřesnost 15 sekund stačila, aby vznikla tsunami s tak rozdílnými rozměry.